Historie Českého rybářského svazu
První spolky sportovních rybářů se začínají v Čechách organizovat koncem 19. století. Například v roce 1873 byl založen rybářský spolek v Opavě, v roce 1876 v Ronově nad Doubravou. Do roku 1900 jich bylo založeno několik desítek. Nejznámější rybářský spolek První rybářský klub v Praze byl založen v roce 1886. Jeho členy byly i významné osobnosti té doby, například prezident Tomáš Garrigue Masaryk, Ferdinand Lobkowicz, doktor Bedřich Schwarzenberg, či světoznámá zpěvačka Ema Destinová. O práci tohoto spolku informoval Rybářský věstník, pozdější Rybářské listy, které jsou předchůdcem dnešního časopisu Rybářství. Již začátkem 20. století pociťovaly rybářské spolky potřebu vytvoření velké společné organizace, která by mohla účinněji hájit chov, lov i ochranu říčních ryb a dalších vodních živočichů. K vytvoření jednotné organizace však došlo až v roce 1957, kdy sloučením Jednoty rybářů v Praze a Jednotného sväzu rybárov v Žilině vznikl Československý svaz rybářů, který měl v roce založení 409 místních organizací a 78 767 registrovaných členů. V roce 1968 došlo k opětovnému rozdělení Československého svazu rybářů se na dva samostatné svazy, Český rybářský svaz a Slovenský rybársky zväz. K dalšímu rozdělení Českého rybářského svazu došlo v roce 1990, kdy se oddělil tehdejší Jihomoravský územní svaz, který dal základ vzniku Moravskému rybářskému svazu. Český rybářský svaz patří v současnosti mezi největší zájmová sdružení v České republice. Sdružuje více než 260 tis. členů organizovaných prostřednictvím 478 místních organizací, které jsou sdružené do 7 územních svazů.
Oblast kolem řeky Úslavy je bohatá nejen svojí historií, četnými památkami, krásnými přírodními scenériemi, ale rovněž tak i bohatým spolkovým životem. Mezi spolky, které vznikly již v minulém století se řadí i místní organizace Českého rybářského svazu ve Šťáhlavech. Ta je nástupnickou organizací spolku založeného ve Starém Plzenci v roce 1899 a sdružuje rybáře z obcí Starý Plzenec, Sedlec, Letkov, Tymákov, Mokrouše, Lhůta, Šťáhlavy, Šťáhlavice, Nezvěstice, Žákavá, Spálené Poříčí, Chválenice, Želčany a Plzeň. Rybolov patřil k vodám a životu zdejší oblasti od nepaměti, jeho hospodářský a krajinotvorný význam sahá až do středověku, kdy se vznikem Staré Plzně v roce 976 započalo úsilí obyvatel měnit krajinný ráz budováním rybníků a regulací řek. Rozvoj společnosti zejména na konci 19. století pak dával vzniknout rybářství, které již nebylo vázáno na vlastnictví vod. Tomu však předcházela práce spojená s údržbou toků a nádrží a samozřejmě i s nasazováním rybí obsádky spojeným s vlastním chovem ryb. Vzniklé spolky a organizace se řídily pevnými stanovami, samotný rybolov pak jasnými pravidly. Rybaření se mohli věnovat lidé bez rozdílu stavu, pro mnohé z nich se stalo rybaření koníčkem, kterému propadli na celý život.
Z historie organizace: První zmínka o počátcích činnosti naší rybářské organizace se váže k roku 1899, kdy ve Starém Plzenci založilo 48 nadšenců rybářský spolek. Od obce, fary a místního mlynáře si pronajali řeku a začali na ní hospodařit. Svoji činnost řídili vypracovaným domácím a sportovním řádem, v mnohém přísnější než současný rybářský řád. Protože majetkové poměry spolku nebyly nejlepší, podíleli se na nákladech spojených s činností spolku všichni členové podle svých možností. Vlastními silami, zejména v zimních měsících, pletli sítě, vrše z proutí a jiná potřebná zařízení. Vlastními silami se budovaly i některé rybníčky, z nichž řada v současné době již neexistuje. Původní dochované zápisy o činnosti rybářského spolku hovoří o vlastní spolkové místnosti v restauraci J. Vávry "U Staré Plzně" v Plzenci. V roce 1903 si rybářský spolek propachtovává vedle úseku řeky v samotném Starém Plzenci i její další část od Sedleckého ke Šťáhlavskému mostu, později se mu daří propachtovat si i Starý a Nový rybník v Sedlci. Činnost spolku, jak se uvádí v dochovaných pramenech, se s výjimkou válečných let 1914 - 1917 odvíjela běžným spolkovým životem, se všemi jeho radostmi a starostmi, kterými byl v té době výskyt pytláků, přemnožení ondater na řece Úslavě, starosti s placením pachtovného a přestupky členů spolku proti stanoveným spolkovým pravidlům. V letech 1914 - 1917 dochází z důvodů mobilizace a následného odchodu na fronty 1. světové války k poklesu počtu členů spolku. V této době dochází rovněž k poklesu celkové stavu ryb na řece Úslavě, co vedlo k tomu, že spolek přestal v roce 1917 - 1918 přijímat do svých řad nové členy. Teprve až po válce dochází k dalšímu pozvolnému rozvoji spolku a přijímání nových členů, jejich počet dosáhl v roce 1920 čísla 60. Od roku 1924 se spolek stává členem nově založeného Poříčního svazu pro Mži a její přítoky se sídlem v Plzni, jehož úkolem se podle "Unie rybářských spolků a družstev v České republice" stalo řízení hospodářské činnosti družstev a majitelů vod, poskytování odborných rad a dozorování chovu ryb tak, aby bylo možné vypěstovat rybu nejen pro vlastní členy, nýbrž i pro širokou veřejnost. Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že v roce 1923 vznikána teritoriu mezi Plzeneckým družstvem a družstvem ve Šťáhlavech samostatný spolek, jímž se stalo rybářské družstvo v Sedlci. To, vedle řeky ve svém katastru, hospodaří i na pronajatém rybníku ve lhůtě. V roce 1933 se mu daří získat do pronájmu i tovární rybník v Sedlci. Spolek samostatně existuje až do roku 1944, kdy jeho 19 členů přechází do tzv. Sportovního rybářského klubu ve Starém Plzenci. Dne 16. února 1919 bylo založeno rybářské družstvo ve Šťáhlavech. V hostinci "U lípy" se tehdy sešlo 28 rybářů, zvolili pracovní výbor a odsouhlasili stanovy. Prvním předsedou byl na valné hromadě zvolen František Cígler a jednatelem Jan Trykar, který se následujícího roku stal předsedou a vedl spolek s výjimkou dvou let až do roku 1938. Šťáhlavské rybářské družstvo hospodařilo na úseku řeky Úslavy v délce 3 km, a to po obou březích řeky od Kozelského mostu k mostu ve Šťáhlavech. Roční nájem za tento úsek činil 100,- Kč. V roce 1920 se spolku podařilo získat od Dr. Vebra do nájmu další úsek řeky Úslavy v délce 2 km od Šťáhlavského mostu k Sedleckému jezu za nájemné 100,- Kč. V roce 1921 se rybářský revír rozšířil o pronajatý rybník Bambousek o výměře 1,5 ha a obec Nězbavětice spolku pronajala pro odchov potěru rybník o výměře 0,5 ha. Od samého počátku své činnosti se rybářské družstvo zaobíralo nejen vlastním rybolovem, ale zejména doplňováním ryb ve svém revíru, pravidelně od roku 1919 kapří a štičí násadou, od roku 1924 candátem a od roku 1928 i úhoří násadou. Násada byla zčásti pěstována v rybníku v Nezbavěticích, zčásti byla dovážena z rybníkářství Třeboň, Bosňany a Ústí nad Labem. V roce 1933 se podařilo družstvu od velkostatku za 1000,- Kč odkoupit pozemek, na němž byly vybudovány dva třecí rybníčky, jež byly po dohotovení ohodnoceny na částku 22.500,- Kč. První zmínka o snahách o sjednocení jednotlivých spolků na řece Úslavě je datována jarem 1927, kdy byly svolány spolky hospodařící na této řece v úseku Koterov - Nepomuk s cílem vytvořit jednotný celek, jehož sídlo by bylo ponecháno ve Šťáhlavech. Jakýkoliv zápis o výsledku jednání, kterého se zúčastnilo 8 delegátů ze Starého Plzence, 3 ze Šťáhlav, 2 z Koterova a 2 z Bílovic, však chybí. Další výraznější snahy o sjednocení rybářských spolků jsou známy až z roku 1948, kdy rybářský spolek ve Starém Plzenci zasílá do Šťáhlav nabídku ke sloučení s touto organizací a zároveň pozval na jednání i spolek ve Šťáhlavicích. Schůzka se konala 11.2.1949. Jejím cílem bylo vytvoření silného spolku, jenž by odolal tlaku velkých městských organizací. Výsledkem jednání byla dohoda, že "…rybářské spolky Starý Plzenec a Šťáhlavice se budou likvidovat a připojí se se svým majetkem k rybářskému družstvu v Šťáhlavech, které se přejmenuje na Lidovou rybářskou společnost Úslavan se sídlem ve Šťáhlavech…" Ke sloučení rybářských spolků ale nakonec nedošlo, kladem bylo to, že od roku 1949 se začaly celoroční rybářské povolenky na "Sedlecké rybníky" vydávat i členům rybářského spolku ve Šťáhlavech. V roce 1952 dochází k dohodě výborů spolků ve Starém Plzenci, Šťáhlavech a Šťáhlavicích o spolupráci a společném hospodaření v revíru řeky Úslavy a vytvoření společného výboru Úslava 2 ze zástupců rybářů ve Starém Plzenci, Šťáhlavech, Šťáhlavicích, Sedlci a Nezvěsticích. O několik let později pak skutečně dochází ke konečnému sloučení nejpočetnějších spolků na spodním toku řeky Úslavy, kterými byl spolek ve Starém Plzenci a ve Šťáhlavech. K tomuto rybářskému spolku se v dalších letech připojují rybáři z okolních vesnic, které katastrálně přímo nepřiléhaly k říčnímu toku. Tak se postupně formovala členská základna místní organizace do podoby, jak ji známe dnes. Jak je patrné, historie i současnost Místní organizace Českého rybářského svazu ve Šťáhlavech je pevně spojena s řekou Úslavou. I když to byla kdysi velmi čistá a na ryby bohatá řeka, musela se i ona sklonit před negativními důsledky působení lidské společnosti. Je třeba si uvědomit, že ještě na počátku 20. století nebyl po směru toku řeky až po Sedlec žádný průmysl, lidé si nedělali z řeky smetiště, naopak, odebírali říční písek pro stavební účely, takže řeka měla dostatek tůní vhodných pro život početné rybí obsádky. Z archivních materiálů naší organizace je toho dokladem zápis, kde je uvedeno, že "…občan V Čada odchytl v r. 1919 v koňské tůni 53 kusů štik…" Jakost vody se v řece Úslavě i v potocích a tím i v rybnících postupně zhoršovala. S rozvojem průmyslové výroby, zvyšováním koncentrace obyvatel v obcích a masivním rozvojem chatových osad v povodí Úslavy, intenzifikací zemědělství a celkovým postupným znečišťováním životního prostředí se z Úslavy v jejím dolním toku stala téměř zapáchající stokou. Tomuto stavu přispěly i regulační úpravy na samotném korytu řeky a tam, kde došlo k jejímu umělému narovnání, zmizela její přirozená pobřežní vegetace, snížila se výška vody v korytě, zanesly se tůňky a úplně se vytratila samočisticí schopnost přirozeného vodního toku. Rovněž přítoky v povodí dolního toku byly v řadě případů znehodnoceny neuváženě provedenou meliorací okolních luk a polí, což mělo samozřejmě negativní dopad i na samotnou řeku. I přes značné úsilí věnované zarybňování, nebyly úlovky co do množství i kvality tomuto úsilí adekvátní. Od poloviny devadesátých let minulého století se ale situace na dolním toku řeky Úslavy začíná zlepšovat, a to zejména v kvalitě vody. Je to důsledek zřízení celé řady čističek odpadních vod v obcích, jejichž kanalizace byla před tím vyústěna přímo do řeky. Pozitivně se projevilo i omezení extenzivního způsobu zemědělské výroby, zejména nadměrné používání umělých hnojiv a chemických postřiků.